Rozsáhlá sbírka receptů na míchané nápoje
Grenadina je sirup vyrobený z granátových jablek. Své uplatnění nachází v míchaných nápojích, hlavně pro svou sytě červenou barvu a specifickou hořkosladkou chuť.
K výrobě se používá cukr, nebo glukózový sirup, pitná voda, potravinářské kyseliny, konzervační a aromatické látky a barvivo.
Alkoholický nápoj získávaný destilací obilné břečky a přidáním různých bylin. Popíjí se samostatně nebo se také přidává do koktejlů.
Genever – gin vyráběný periodickou destilací z jalovce a obilného destilátu
Dry gin – gin vyráběný kontinuální destilací z obilného destilátu a bylin
Gin pochází z Nizozemska, kde byl poprvé objeven r. 1650. Vynalezl jej Dr. Fanciscus de La Boie známý spíše pod jménem Dr. Sylvius, profesor medicíny na univerzitě v Leidenu. Stejně jako mnoho jiných destilátů bylo použití zamýšleno jako lék. Dr. Sylvius chtěl nalézt levné diuretikum, které by použil jako lék na ledvinové potíže. Smíchal tedy dvě močopudné suroviny: olej z jalovcových bobulí a obilný destilát. Takto vzniklou směs nazval genever (fr. genévrier = jalovec). Angličtí vojáci nazvali tento nápoj „holandská kuráž“ a přivezli jej do Anglie, kde natolik zachutnal, že býval považován za národní drink.
Výroba se velmi podobá výrobě whisky. Nejprve se destiluje fermentovaný obilný (nejčastěji ječný) slad. Tento destilát se pak znovu destiluje, nyní již se směsí oleje z jalovce a dalších bylin a koření. Výsledkem je gin s poměrně nízkou koncentrací alkoholu, který se pak znovu destiluje s olejem z jalovce a dalšími bylinami. Tento dvakrát destilovaný gin se někdy označuje jako double gin. Následně zraje v dubových sudech, čímž se dosahuje plnější chuti ginu.
Druhý typ ginu, který vyvinuli londýnští lihovarníci, se nazývá dry gin, někdy také s přídomkem London, což naznačuje místo, kde byl poprvé vyroben. Tento typ se od toho holandského liší nejen výrobou ale i chutí. Vznikl r. 1831. Vyrábí se destilací z obilí a přidáním všemožných bylin jako např. kardamom, pomerančová kůra nebo jalovčinky a spousta dalších přísad, které jsou vlastním tajným receptem každé palírny.
Nejprve se vytvoří destilát, nejčastěji z obilí (u levnějších ginů se používají i další suroviny jako jsou brambory, kukuřice nebo cukrová řepa). Výsledný destilát je následně opět destilován nad destilovanou kapalinou je zavěšen prodyšný vak, naplněný jalovcem s dalšími bylinkami a kořením. Horké páry destilátu projdou touto směsí, kondenzují navrchu kotle a následně odkapávají zpět. Takto vzniká suchý gin, který je lehčí než tradiční genever, protože nezraje v sudech.
Původem Italský hořký bilynný líkér vyráběný z mnoha druhů bylinek a koření. Přesné receptury jsou přísně chráněné, ale mimo jiné často obsahují myrrh, rhubarb, chamomile, cardamom, aloe, saffron a dobarvuje se karamelem. Servíruje se obvykle jako digesiv.
Snad nejznámějším fernetem na našem trhu je Fernet Stock. Vyráběný dle tradiční přísně střežené receptury. Jeho výsledná chuť se skládá ze čtrnácti bylin z celého světa, pouze tři jsou české. Složení i receptura fernetu jsou přísně střeženy, přesto jsou známi tři ingredience: hořcový kořen, zeměžlučová nať a heřmánek římský. Hlavním a nejdůležitějším bodem výroby tohoto oblíbeného bylinného likéru je macerace. Byliny se pro fernet macerují po řadu měsíců v lihu, při tomto procesu se měsíčně zužitkuje okolo čtrnácti tun bylin. Takto macerovaný likér následně zraje v dubových kádích.
První likér připravil v Plzni Lionello Stock, on sám však pravděpodobně není vynálezcem oné slavné receptury. Ještě než byl první Fernet Stock uveden na trh Lionello zahájil masivní reklamní kampaň, která napomohla tomuto bylinnému likéru dobít svou pozici na trhu.
Je likér ochucený sušenými slupkami citrusového ovoce zvaného laraha, pěstovaného na ostrově Curaçao.
Laraha je rostlina podobná pomeranči, vyšlechtěná ze sladkých pomerančů z Valencie a přivezená na ostrov španělskými cestovateli. Půda suchá a chudá na živiny se ukázala jako nevhodná pro kultivar z Valencie, který nesl malé a hořké plody. Aromatické slupky si zachovaly hodně z esence valencijské odrůdy a stromy nakonec dospěly do dnešního druhu laraha, jehož plody zůstávají nepoživatelně hořké.
Nápoj byl poprvé vyroben a prodáván rodinou Seniorů (židovská rodina se španělskými a portugalskými předky) v 19. století. K výrobě likéru jsou slupky laraha sušeny, aby se uvolnily jejich nasládle vonící oleje. Poté se nechají v klidu naložené ve vodě a alkoholu po několik dní, pak jsou slupky odstraněny a přidáno další koření.
Likér má chuť podobnou pomeranči s proměnlivým stupněm hořkosti. Je přírodně bezbarvý, ale často uměle barven, obvykle na modro, nejčastěji potravinářským barvivem E133. Toto barvivo je označováno jako brilantní modř a vyrábí se synteticky z uhelného dehtu což dodává koktejlům a míchaným nápojům exotický vzhled.
Je brazilský národní alkoholický nápoj, jenž je velmi často přirovnáván k rumu. K výrobě se používá zelená cukrová třtina. Cukrová třtina se nejdřív lisuje, pak se nechává kvasit a nakonec prochází destilací.
Smí být vyrobena pouze v Brazílii, nicméně na rozdíl od rumu pro její výrobu nelze použít melasu, nýbrž pouze čerstvou šťávu z cukrové třtiny.
Nejkvalitnější druhy se nechávají dozrávat v sudech. Obsahuje mezi 38 a 54% alkoholu.
K nejznámějším značkám cachacy se ve světovém měřítku určitě řadí Pitú. Její historie sahá až do roku 1938.
Zařazení cachacy mezi rumy vzbuzuje jisté kontroverze, většina výrobců v celém Karibiku však dnes pálí rum především z třtinové šťávy, protože to je levnější, a chuť melasy dodává umělými náhražkami. Stejně tak rumy z frankofonních ostrovů jsou vyráběny prakticky stejně jako cachaca, přesto nikoho nenapadne říkat jim nějak jinak než „rum“.